Jozef Jankovič: KÓREJSKÝ CYKLUS
Jozef Jankovič: KÓREJSKÝ CYKLUS - Několik poznámek...
Několik poznámek nad dílem Jozefa Jankoviče: znamenají tolik, co pouhý náčrt a rozběh k delší a delší práci v situaci, kdy debutanti z pověstných "let šedesátých" začínají svým způsobem znovu. Jistou výhodou je fakt, že se prezentují výběry z třicetileté tvorby a můžeme tedy sledovat vývoj "proti proudu" a na přeskáčku, srovnávat a hodnotit...
Dílo Jozefa Jankoviče v tomto období reagovalo na všechny " realistické" tendence, vždy tangenciálně a neortodoxně: na zdánlivou bezstarostnost pop artu i na mýtickou věcnost nové figurace, na konceptualistické hříčky hravé i dravé i na novou expresivitu postmodernistickou. Hledalo vždy hodnotu humanizmu své doby, bylo takříkajíc "člověkostředné ", v údivu nad ambivalencí a paradoxem mučedníka a mučitele. V tomto smyslu rozumíme "vězeníR 20; z poloviny let šedesátých a "Bezmocností&am p;am p;#8220; z nedávné doby jako kontinuitě vrcholící sochařským objektem Beze slov. Dílo Jozefa Jankoviče nemohlo nereagovat na nebezpečí totalitarizmu a vyjádřilo pocity kolektívniho ohrožení i existencionálne limitované a determinované individuálnosti. Tušíme jisté souvislosti s fenoménem "zdí" (tak frekventovaných v moderním umění!) a v protikladu k němu obrazy "oken" ; ; a "dveří̶ ; 0;. Tady si uvědomujeme, že symbolická hodnota věcí je součastí věčně živé tradice.
Jiná, důležitá část Jankovičovy tvorby vyjadřuje fenomen monumentálnosti. Obyčejná lidská paměť stačí na to, aby ožily tragikomické přemety Paní Historie, kdy za pouhé desetiletí bylo nutno čtyřikrát vyměnit sochu hrdiny; sokl zůstával. Podmínkou byla vždy jistá bezcharakternost a jistá beztvářnost. Neboť v sázce byla obecnost lidské osudovosti: proto člověk bez tváře: proto odmítnutí anekdotičnosti. Jankovičovy lidské hlavy na paletách, s ocelovou páskou přes ústa: beze slov. Jiná je ovšem anonymita obětí a jiná je beztvářnost zlosina, který bytostně musí být Pan Nikdo. Všimněme si těch palet, které nejsou ničím jiným než soklem epochy technologických revolucí. Podstavec - sokl - podstata. Je to zároveň dokonalá ukázka sochařského myšlení.
Nad dílem Jozefa Jankoviče jsem si opět připomenul základní paradox moderního umění vyplývajícího ze sebezničujícího objetí z touhy po kráse a zároveň touhy po ošklivosti, totiž po spravedlnosti, rozpor ostatně vyslovil již F. Nietzsche v Zrození tragedie: "Odkud teda asi prýštila žádost opačná, která co do doby je starší, totiž touha po ohyzdnosti, odkud vyvěrala dobrá přísná vůle staršího Heléna k pesimizmu, k tragickému mýtu, k obrazu všech hrůz, všeho zla, záhad, ničivosti..."
Uvedl jsem "touhu po spravedlnosti, ač správně má stát: vůle k opravdovosti; motto moderního umění, jeho smysl. Neznám jiný lepší. Je řeč o moderním umění, jeho smysl. Neznám jiný lepší. Je řeč o moderním umění, aneb: o podružnosti Krásy.
Na začátku jsem chtěl uvést svůj první zážitek s Jankovičova díla; byly to kresby a především grafiky "groteskní architektury", tehdy cosi nevídaného. A působivého, neboť prvotný dojem trvá. Dnešek umělcovu vizi potvrdil stovkou a snad tisícem sídlišť, jejichž obludnost je jedinou trvalou hodnotou. Jankovičovo umění je tedy současně uměním distance. A ten nepatrný krůček, který nás jednou bude oddělovat od ráje robotů bude v řeči umění znamenat propast: neoddělitelnost estetického od etického.
Jiří Olič
7.3.1989
------------------------- ------------------------- ------------------------- -------
Jakýsi dodatek k textu z roku 1989
V centru díla Jozefa Jankoviče byla od samotných začátků figura, někdy jen hlava, jindy v podobě strojového muže organická propletenost muže a stroje, tedy cosi všeobecného, údělového. Bylo to dílo, které jistě snilo o nadčasovosti, ale nemohlo se vymknout tíze doby a pojednávalo o situaci člověka, člověka deformovaného okolnostmi do figury.
Vymodelován a groteskně zjednodušen byl to člověk nesvobodný, buď uvězněný do svého osudu anebo zlovůlí Moci se ocitnul ve vězení reálném, jak o tom svědčí umělcovy zamřížované hlavy. Nejenom v těchto plastikách a kresbách ale v kontextu díla bylo znát, jak jeho autor cítí onu všudypřítomnost zla. Bylo to zlo ideologie, totalitního systému a jeho bdělých všudypřítomných očí. A také permanentního tlaku jehož symbolem v mnohých pracích byla zajisté a především ona typický a téměř všudypřítomná obrovská Noha. Byla vlastně podobná té Noze, kterou měly začátkem let sedmdesátých ve svých satirických skečích angličtí Monthy Pythons. Pocity lidí manipulovaných Systémem nebyly jen výsadou komunistických režimů. Vedle manipulace byla zde také také všudypřítomná absurdita. V díle Jozefa Jankoviče ji perzonifikoval Otec Ubu, tedy figura jakéhosi nadnárodního uviverzálního Blbce, jenž má potřebu vše mít pod kontrolou a ke všemu se vyjadřovat. Dost o době a poměrech...
Nezmiňoval bych se o těchto společensko-politických souvislostech, ale právě ony se otiskly do díla mnohých umělců jako znamení doby. Společenská, existencionální situace člověka v podobě figury deformované tlakem-útlakem chápu jako základní motto umělcova díla. Výsledkem je groteska, dílo situační a absurdní.
Zvláštní kapitolou v umělcově tvorbě jsou práce počítačové, objevily výmysl nejmodernější techniky, co na tom, že v tehdejším Československu se počet počítačů téměř dal spočítat na prstech jedné ruky. Je nesporné, že oživovaly, animovaly dílo.
Z jiného duchovního prostoru jsou Jankovičovy plastické a zvláště grafické vize jakési fiktivní architektury rozkreslené do plánů a ovšem i patřičně bizarních a obřích staveb navíc konceptuálně založených na jedné jediné myšlence a někdy jen sloganu anebo na čísle nějakého - zajisté důležitého výročí. Jsou to fikce pomníků a staveb, které na plánech vypadají docela dobře a dokonce se divákům zdá, že jsou vlastně i uskutečnitelné.
Jankovičovo dílo je časové a ovšem i nadčasové. Jsou v něm dobře rozlišitelná decénia, zajisté také proměny vkusu o ohlasy (spíše dialogové anebo i polemické) s tím, co se děje v okolním světě.
Také něco navíc: je velice rozsáhlé, strukturované materiálově i tématicky. Je skryta pracnost jako nutnost kvantity, která dává vznik kvalitě, tedy něco co dnešní "vizuální&# 8220; umělec "jednoho nápadu anebo jen nápadíčku" pokládá za věc zhola nepotřebnou, je v něm také a nikoliv na místě nejposlednějším - téma umělecké morálky.
Jiří Olič
11. 11. 2011